O mně

Žiju na nádherném místě, v krásném starém domě, v srdci malinké středočeské vesničky, přesto pár kroků od lesa, na velkém statku se spoustou zvířat, přesně tak, jak jsem si to jako malá holka vysnila.

Vyrostla jsem s mým mladším bráchou a našimi rodiči v řadovém domku v malém městě. Od malička jsem toužila po zvířatech a soužití s nimi. Spoustu hezkých chvil jsem trávila na vesnici u babičky a dědy, kde byly slepice, kočky a pes. Později pejska pořídili i rodiče, byla jsem šťastná.

V deseti letech mi maminka zařídila možnost chodit ke koním, od té doby jsou tahle nádherná zvířata součástí mého života. Na gymnáziu mě vábila myšlenka na studia veteriny, ale tehdy jsem poslechla svého tatínka a nechala se nasměrovat na pedagogickou fakultu.

Ve svých devatenácti letech jsem potkala svého muže a zároveň s ním mi do života vstoupil i onen osudový statek, který se stal mým novým domovem. Pár dnů před promocí jsem se vdávala. Našla jsem si místo na menší vesnické škole. Učila jsem necelý rok a narodila se nám dcera. Za další tři roky přišla druhá holčička. Můj muž byl sedlák tělem i duší, od jeho prvních chvil života na tomto místě. Ale já jsem potřebovala po mateřské dovolené zpátky školy, abych po letech pochopila, že to není moje cesta. Měla jsem si vyzkoušet, co se mnou provede souběh práce na statku, péče o ubytování hostů ve třech apartmánech a o zámecký park se Santiniho kaplí, poloviční úvazek na vesnické škole, staraní se o malé holčičky a o domácnost…

Nejdřív ve mně byla velká spousta energie, měla jsem ji na rozdávání, do všeho jsem se vrhala s nadšením a s chutí. Čím víc bylo propracovaných víkendů a efektivně využitých letních prázdninových dnů, bez odpočinku, bez zastavení, bez ohledu na aktuální fyzicky stav, bez opouštění mého místa, začala mi má původní energie rapidně ubývat.

Po několika letech jsem dospěla ke stavu počínajícího vyhoření.

Udělala jsem zásadní rozhodnutí a odešla jsem ze školy v domnění, že si ulevím.

Ale….

Byla jsem zvyklá na pekelné pracovní tempo, na svou neodbytnou potřebu všechno perfektně zvládat a na pocit, že život na takhle krásném místě si musím setsakramentsky zasloužit. Sice jsem uvnitř cítila, že jsem na správně cestě a místě, ale nebyla jsem pořád v životě spokojená.

Do cesty mi vstoupila spousta moudrých a přínosných knih, za zvuku šamanských bubnů jsem přešla přes žhavé uhlí, byla jsem zasvěcena do reiki, pobyla si na kurzu permakultury, snažila se meditovat, ochutnala opojnou sílu a laskavost ženských kruhů, zažila jsem zkušenost s jungiánskou psychoterapií.

A nyní by mohl následovat happyend v podobě mého zmoudření, přehodnocení důležitostí v životě a nalezení cesty ke klidu..

Ale ne.

Do mého života vstoupily nové nečekané okolnosti, zdravotní komplikace a zásadní změny, které vedly k mému vzdálení se z hlavního dění na našem statku.

Zůstávám na svém místě, jen už nedokážu dělat, co dřív.

Našla si mě ajurvédská masáž, kterou dnes poskytuji v krásných prostorách našeho statku.

Zámecká zahrada, kaple a moje útulné domečky pro hosty https://www.statekadamek.cz/ mají mou plnou pozornost a vzájemně si pomáháme.

Život na statku pozoruji zpovzdálí a starám se o to, aby nám tu bylo všem hezky.

Mým zdrojem radosti je les a toulání se v něm, chodím a chodím se svými pejsky.. tam čerpám inspiraci pro svoje malování a psaní, a tak maluju a píšu, s láskou, každou volnou chvíli.

Mám radost ze svých šikovných dospělých dcer i z toho, že nám přišly do života tak brzy, že mám nyní spoustu prostoru sama pro sebe.

Dokážu už odjet na dlouho, sama, autem, se svými psy, klidně přes půl Evropy a pak se zas s obnovenou energií vrátit domů.

A stále se učím obyčejně žít, přijímat, co je a klidně s tím nesouhlasit, neohlížet se zpět a na nic nečekat, být trpělivá a vděčná, neposuzovat se, nesnažit se si všechno zasloužit, nehonit se za tím být stále jen užitečná a hlavně důvěřovat a nechat se vést..