Myslím, že mi život dopřál už spoustu let a ty naplnil různými zkušenostmi, za které jsem ráda, pak i ty, na které bych raději zapomněla a ty, díky kterým si už umím vybrat, co si nechám a co pustím.
Už delší dobu nosím v hlavě prozatím neuchopenou potřebu popřát náležitou pozornost té něžné, jedinečné, téměř třistaleté krásce - kapličce stojící sotva pár kroků od domu, kde žijeme a která nese pravděpodobně rukopis jednoho z nejznámnějším českých barokních mistrů Jana Blažeje Santiniho a nebo možná některého z jeho žáků…
A dneska, když jsem šla okolo ní, jako každý den mnohokrát, jsem najednou věděla, že už…., jakoby mě jemně pošťouchla.
Náš statek se všemi svými letitými staveními je opravdu čarovné místo.
Jeho charisma, umocněné malebným zámečkem a po jeho boku stojící něžnou Santiniho kapličkou, které jsou obklopené mocnými starými stromy a tajemným zámeckým parkem s bujnou zelení, je odzbrojující.
Náš statek je tak rozlehlý, že nás pár lidí, kteří tu žijeme a pracujeme, jej vlastně ani nemůžeme celý využít, a tak se kdysi zrodila myšlenka, že tři malé domečky, které za našeho pradědečka sloužily k bydlení rodin na statku pracujících a v našich začátcích po restituci vlastně také, by mohly být příjemným místem pro trávení odpočinkových chvil na venkově pro rodiny s dětmi. Díky tomu, že domečky nejsou zas tak velké, ideální pro tři rodiny, zůstává celý charakter pobývání takový mile komorní.
Tak jako umí být opojné nadšení a pocit štěstí ze zdravého, roztomilého, oddaného, přituleného a pořád dobře naladěného zvířecího kamaráda, tak na druhé straně jejich stonání, strádání a taky smutné odcházení dokáže způsobit starosti a obrovskou bolest. Ale jedině se zvířaty všude kolem mě mi dává život smysl a je moje požehnání a zároveň úděl přijímat všechnu tu radost, ale i utrpení, které mi moji chlupatí, tišší, milovaní zvířecí souputníci dávají a přinášejí.