Dlouho jsem nenapsala ani řádku. Ne, že bych na tento ventil svého prožívání zanevřela, ale psala jsem si spíše pro sebe, do šuplíku..
Před léty jsem si hodně všímala událostí, které přinášelo plynutí času v rámci jednoho roku. Bylo to období, kdy jsem čekala a měla malé holčičky, tam se totiž děly naprosto neuvěřitelné věci a posuny. Taková doba zázraků..
V mnoha ohledech asi trochu klamu tělem…často se setkávám s překvapenou reakcí, když ozřejmím svůj věk. Mám to štěstí, že jsem dostala darem drobnou postavu, nepříliš velkou chuť k jídlu, naopak velkou potřebu se neustále pohybovat, práci budující mojí svalovou hmotu a jakési v mé ženské linii předané mladistvé vyzařování. Málokomu se chce věřit, v jaké životní fázi se nacházím.
Už jí je rok a půl. A jen o dva měsíce méně je součástí mého života.
Eliška je moje vědomé rozhodnutí vydat se ještě víc do lesa.