Říkám si, jaké mám štěstí, že už vím, jak dobře mi umí být samotné.
Samotné se sebou, jen s mými psími holkami, v přírodě, v lese, u potoka, u rybníka … trávím tam hodně času, přemýšlím o všem, co je zrovna aktuální, co mi plní život, čerpám nápady a inspiraci, chodím si pro útěchu, rovnám si myšlenky, nacházím způsoby, jak ty myšlenky na chvilku umlčet, zastavit, stávám se tam pak nenápadnou součástí tichého prostoru, snad neruším..
Málokdy vynechám… musím tam, chci tam, pokud to jde, tak každý den. Potřebuji do toho mateřsky vlídného a hladivou náruč mi nabízejícího prostoru, do mého lesa.
Právě teď v těchto dnech to bude přesně jeden rok, co jsme spolu, s dnes už blízkou kamarádkou, historičkou Evou, začali intenzivněji pátrat po okolnostech smutného odchodu z tohoto světa naší Jarušky Adámkové, nepoznané pratety mého muže, ženy, která svůj nelehký dospělý život pravděpodobně zakončila sebevraždou, k nepochopení v době začínajícího porodu jejího dítěte..
Ráda bych dodržela svoje předsevzetí a už raději nikdy neříkala slovo NIKDY..Poslední měsíce prožívám zatím nejsložitější období svého života… a dalo by se říci, že na povrchu je díkybohu všechno v pořádku, všichni kolem mě jsou zdraví, vše v hmotném fungování zdá se plyne bez zádrhelů..a to, co vnímám jako doposud největší nálož je to, co není vidět, je to uvnitř mě…