Uvnitř mě se zcela zhroutilo to doposud pevné a stálé, o co jsem se roky opírala a čím jsem žila, ale poprvé jsem také dokázala vidět i sebezničující a neudržitelnou stránku téhož.
Navenek jsem ještě několik měsíců fungovala jakoby se nic nedělo, ale věděla jsem, že je to dočasné.
Přišla nepříjemná zpráva o mém zdravotním stavu, rychlá, zásadní operace, zároveň moje první samostatná cesta do ciziny, odpoutání se od mého domova, několik veledůležitých nových lidí v mém životě a nové směřování..
Hlavou jsem nedokázala vymyslet, jak to udělat, abych mohla výrazně zpomalit, odejít z mojí dosavadní práce na statku, ale zároveň zůstat a kultivovat to, co jsem najednou viděla jako pro mě nejvíc smysluplné - masírovat, dál nabízet svoje tři milé domečky sezonním hostům, pečovat o zámeckou zahradu, kapličku, chodit po lese a malovat..
Život nebo kdo to sám zařídil..
Na moje místo dosadil tu nejlepší bytost, kterou mohl, moji starší dceru, která se všeho po mně skvěle chopila a ještě si toho třikrát tolik přibrala.. a já se mohu dívat na její energii a odhodlání, jak se snaží se vším si poradit, na její mateřskou vlídnost, ochotu a schopnost pečovat o všechno živé. Současně i na její technickou zdatnost a prakticky analytické uvažování, kterým si dokáže práci zjednodušit a zefektivnit.
Prostě, z mojí maličké Andulky je krásná, dospělá žena a selka tělem i duší, pracovitá a laskavá.
A já můžu být konečně víla.
Můžu nevědět, kdy nám přijede kombajn a kolik kusů dobytka čítá naše stádo, místo rajčat a okurek sázet růže, vařit sirupy a počítat motýly, můžu netušit, co se děje ve světe, ale čekat až vykvete lípa a jemně usměrňovat mně svěřený prostor a dělat ho pro všechny krásnější a otevřenější..
Jednoduše si poprvé v životě dovoluju nedělat to, co mi moje hlava roky podsouvala, že bych měla, abych byla dost, aby můj život na tomto místě byl oprávněný.
Nejde mi to vždycky a lehce, ale často ten hlas uvnitř už jen poslouchám.
Snažím se uspořádat si svoje priority, vím, co musím, abych mohla žít svobodně, podle sebe a už taky vím, čemu chci dopřát prostor a svoji energii, aby mi bylo dobře.
Pouštím do svého života KRÁSU v různých podobách, dělám z ní legitimní součást a nezbytnou kvalitu běžného dne.
Tvořím ji v našem domě, na svých plátnech, ve svojí přenádherné zahradě, nechávám se vést svým pocitem, neplánuju, impulzivně konám.
Protože, jak mi řekla jedna moudrá dáma, jak by se tu asi nám všem bylo, při všech těch starostech obyčejných dnů, kdyby tu byl nelad a chyběla krása…??