Z lesa
V toulkách lesem, procházkách přírodou jsem objevila svůj zdroj, chvíle tam strávené mi pomáhají zažívat vnitřní klid, který se pomalu učím vnášet do zbytku života. V tom lesním tichu mě občas napadají texty, verše, které chci zapisovat...
Namalovala jsem si svojí osobní trojnou bohyni.
Aby mě posílila.
V různých ohledech.
Jak si tak chodím, pobývám o samotě, myšlenky mi ubíhají různými směry a občas se stane, že přijde nějaká odkudsi a já najednou vím, že to je něco nad čím se mám víc zamyslet, popřípadě takovou myšlenku uchopit a rozvinout ji v psaní. Mnohdy je to jen slovo, letmý námět, které až ve chvíli kdy usednu, začnu psát a řádky mi přibývají, pochopím proč zrovna tohle..
Málokdy vynechám… musím tam, chci tam, pokud to jde, tak každý den. Potřebuji do toho mateřsky vlídného a hladivou náruč mi nabízejícího prostoru, do mého lesa.
O Vánocích přišla obleva a ta bílá krása, která na krátký čas pokryla krajinu, zmizela.
Až do teď, do půlky ledna byly teploty skoro jarní.
Ale vítaná změna přišla a všechno se zase ocitlo pod sněhovou peřinou a možná zima na nějaký čas vrátí přírodu k jejímu spánku.
Dlouho jsem na něj čekala a je teď tady… tiše temný, vlhce studený, vlídně pomalý, sluncem téměř nenavštívený prosinec.
Mlžný opar listopadu halí lesy do šeda,
vše je tiché,
šero vládne celému dni, ponurá je krajina.
Tenhle čas jakoby mi říkal, že je dobré zpomalit,
sladit tempo se vším kolem, klidně být a nehlučit.
Slyším, jak mě duše vábí nevzdorovat, poslechnout,
lesní říše stojí při mě, učí mě a pomáhá,
tak ladím se a dýchám s rytmem, co udává příroda….