Z lesa
V toulkách lesem, procházkách přírodou jsem objevila svůj zdroj, chvíle tam strávené mi pomáhají zažívat vnitřní klid, který se pomalu učím vnášet do zbytku života. V tom lesním tichu mě občas napadají texty, verše, které chci zapisovat...
Málokdy vynechám… musím tam, chci tam, pokud to jde, tak každý den. Potřebuji do toho mateřsky vlídného a hladivou náruč mi nabízejícího prostoru, do mého lesa.
O Vánocích přišla obleva a ta bílá krása, která na krátký čas pokryla krajinu, zmizela.
Až do teď, do půlky ledna byly teploty skoro jarní.
Ale vítaná změna přišla a všechno se zase ocitlo pod sněhovou peřinou a možná zima na nějaký čas vrátí přírodu k jejímu spánku.
Dlouho jsem na něj čekala a je teď tady… tiše temný, vlhce studený, vlídně pomalý, sluncem téměř nenavštívený prosinec.
Mlžný opar listopadu halí lesy do šeda,
vše je tiché,
šero vládne celému dni, ponurá je krajina.
Tenhle čas jakoby mi říkal, že je dobré zpomalit,
sladit tempo se vším kolem, klidně být a nehlučit.
Slyším, jak mě duše vábí nevzdorovat, poslechnout,
lesní říše stojí při mě, učí mě a pomáhá,
tak ladím se a dýchám s rytmem, co udává příroda….
To, co zase dokázal říjen letos vymalovat v přírodě a v lese mi znovu bere dech. Všechno hraje zářívě teplými barvami podzimu, voní spadané, postupně tlející listí, mlhavý a vlhký opar pomáhá lépe dýchat, zpěv ptáků je vzácnější a méně hlasitý….
Těžko, přetěžko snáším takové brutální změny v lese, které přináší hromadné kácení stromů.
Někde uvnitř sice vím, že aby se zrodilo něco nového, musí něco odejít, ale právě teď, když vidím a slyším těžbu v prostoru, který tolik miluju, nedaří se mi smutek a pocit zmaru z duše zahnat.