Z lesa
V toulkách lesem, procházkách přírodou jsem objevila svůj zdroj, chvíle tam strávené mi pomáhají zažívat vnitřní klid, který se pomalu učím vnášet do zbytku života. V tom lesním tichu mě občas napadají texty, verše, které chci zapisovat...
V mnoha ohledech asi trochu klamu tělem…často se setkávám s překvapenou reakcí, když ozřejmím svůj věk. Mám to štěstí, že jsem dostala darem drobnou postavu, nepříliš velkou chuť k jídlu, naopak velkou potřebu se neustále pohybovat, práci budující mojí svalovou hmotu a jakési v mé ženské linii předané mladistvé vyzařování. Málokomu se chce věřit, v jaké životní fázi se nacházím.
Namalovala jsem si svojí osobní trojnou bohyni.
Aby mě posílila.
V různých ohledech.
Jak si tak chodím, pobývám o samotě, myšlenky mi ubíhají různými směry a občas se stane, že přijde nějaká odkudsi a já najednou vím, že to je něco nad čím se mám víc zamyslet, popřípadě takovou myšlenku uchopit a rozvinout ji v psaní. Mnohdy je to jen slovo, letmý námět, které až ve chvíli kdy usednu, začnu psát a řádky mi přibývají, pochopím proč zrovna tohle..
Málokdy vynechám… musím tam, chci tam, pokud to jde, tak každý den. Potřebuji do toho mateřsky vlídného a hladivou náruč mi nabízejícího prostoru, do mého lesa.
O Vánocích přišla obleva a ta bílá krása, která na krátký čas pokryla krajinu, zmizela.
Až do teď, do půlky ledna byly teploty skoro jarní.
Ale vítaná změna přišla a všechno se zase ocitlo pod sněhovou peřinou a možná zima na nějaký čas vrátí přírodu k jejímu spánku.
Dlouho jsem na něj čekala a je teď tady… tiše temný, vlhce studený, vlídně pomalý, sluncem téměř nenavštívený prosinec.