Z lesa
V toulkách lesem, procházkách přírodou jsem objevila svůj zdroj, chvíle tam strávené mi pomáhají zažívat vnitřní klid, který se pomalu učím vnášet do zbytku života. V tom lesním tichu mě občas napadají texty, verše, které chci zapisovat...
To, co zase dokázal říjen letos vymalovat v přírodě a v lese mi znovu bere dech. Všechno hraje zářívě teplými barvami podzimu, voní spadané, postupně tlející listí, mlhavý a vlhký opar pomáhá lépe dýchat, zpěv ptáků je vzácnější a méně hlasitý….
Těžko, přetěžko snáším takové brutální změny v lese, které přináší hromadné kácení stromů.
Někde uvnitř sice vím, že aby se zrodilo něco nového, musí něco odejít, ale právě teď, když vidím a slyším těžbu v prostoru, který tolik miluju, nedaří se mi smutek a pocit zmaru z duše zahnat.
Je pár dnů po letním slunovratu. Dny jsou světlé a dlouhé, nejdelší v roce.
Je tu duben. Jeho první ráno vůbec nepůsobilo jarně jako několik předešlých, ještě březnových, krásně teplých dnů. A přesto mám z tohoto studeného a pošmourného počasí velkou radost, protože přináší vodu.
To, že únor nabídl pár krásných, úplně jarních dní, bylo sice lákavé, ale dal se čekat návrat zimy. A ten spolehlivě na začátku března přišel.
Když jsem byla malá, ráda jsem chodívala s mými babičkami na hřbitovy, bývalo tam vždycky takové tajemné ticho, nemluvilo se nahlas. Ony tam vždy měly spoustu práce s péčí o hroby svých rodin a já se chodívala dívat po těch okolních.