Z lesa
V toulkách lesem, procházkách přírodou jsem objevila svůj zdroj, chvíle tam strávené mi pomáhají zažívat vnitřní klid, který se pomalu učím vnášet do zbytku života. V tom lesním tichu mě občas napadají texty, verše, které chci zapisovat...
Je pár dnů po letním slunovratu. Dny jsou světlé a dlouhé, nejdelší v roce.
Je tu duben. Jeho první ráno vůbec nepůsobilo jarně jako několik předešlých, ještě březnových, krásně teplých dnů. A přesto mám z tohoto studeného a pošmourného počasí velkou radost, protože přináší vodu.
To, že únor nabídl pár krásných, úplně jarních dní, bylo sice lákavé, ale dal se čekat návrat zimy. A ten spolehlivě na začátku března přišel.
Když jsem byla malá, ráda jsem chodívala s mými babičkami na hřbitovy, bývalo tam vždycky takové tajemné ticho, nemluvilo se nahlas. Ony tam vždy měly spoustu práce s péčí o hroby svých rodin a já se chodívala dívat po těch okolních.
Bože, jaká je to úleva, když konečně člověk přestane mít pocit, že mu něco uniká a když přestane pořád po něčem velkém toužit. Vznikne najednou prostor pro úplně normální, obyčejný život, ovšem nově s uvědoměním si jeho jedinečnosti...
Trvalo mi bezmála 44 let, než jsem pochopila, že zrovna já můžu čerpat tady v tomhle zeleném, tichém světě. Čerpat energii a zažívat vnitřní klid, nacházet inspiraci a poznávat přijetí a
lásku k sobě, získávat chuť do života a nacházet jeho smysl...
Vždycky mě to do přírody táhlo, ale nechtěla jsem chodit sama, potřebovala jsem společnost, lidskou….pořád něco říkat, přemýšlet, hodnotit, plánovat...