Během několika týdnů nenávratně zmizela část lesa, kam se dalo v parném létě dojít a zažít příjemný lesní vlhký chládek, kde bylo tak hezky ….
Bohužel dědictví po lesním hospodaření předešlých desítek let přináší ten smutný výsledek v podobě úpadku monokulturních smrkových a borových lesů. Aby mohl vyrůst přirozený smíšený les bude trvat ještě hodně dlouho, ale moc chci věřit tomu, že vytěžení napadených jehličnatých stromů a s tím související spoušť v lese bude mít jednou opravdu ozdravný účinek pro vznik zdravého lesního společenství.
Teď v tuhle dobu, kdy už konečně snad ten hluk a rozruch v lese utichá, se zatím vyhýbám tomu, jít tam do toho úplně změněného kousku mé milované Země, ale sbírám k tomu pomalu kuráž.
Půjdu tam a s tichou modlitbou za stromy, za všechny viditelné i neviditelné bytosti a za celý ten lesní prostor budu hledat to rodící se nové, čemu mělo ustoupit to, co jsem měla tak ráda. Budu pozorovat, jak sice násilně, ale nově vzniklý světlý prostor začnou osidlovat rostliny a stromy, které budou mít možnost rozrůst se v plné kráse a síle.
Dneska když jsem šla na procházku do lesa, na úplně druhou stranu, tam, kde jsem očekávala klid, ticho a jistotu nezměněných míst, s vnitřní otázkou, jak se se svým smutkem vyrovnat, dostala jsem odpověď. Přišla v tichu, jako bych zavnímala vnitřní hlas, přesně potom, co jsem po cestě lesem musela několikrát přelézt nebo minout po nedávné větrné smršti popadané vzrostlé, zdravé, silné duby, habry, modříny, nadějně zelené smrky i suché borovice. Najednou jsem měla možnost uvědomit si, že nejen člověk působí v přírodě, v lese velké a často nevlídné změny. Dokáže to i sama příroda, stačí jedna mocná letní bouřka a všechno může být úplně jinak než dřív.
No, a právě v tu chvíli jsem si vzpomněla na jednu větu z knihy Eckharta Tolleho, která zní:” I toto jednou pomine”. Tato věta o pomíjivosti, o přijetí, o neposuzování a o nepřipoutanosti mi najednou do duše přinesla zvláštní úlevu a klid. Připomněla mi, že vše se neustále mění a že nikdy, žádnou fyzickou silou ani silou vůle nemůžu této zákonitosti zabránit. A stejně tak jako si potřebuji zvyknout na ten vykácený kus lesa kudy často chodím, abych se dostala dál a hlouběji, tak úplně stejně musím přijmout i nelítostně poválené vzrostlé stromy, s jejichž zkázou my lidi nemáme nic společného…
Vše podléhá neustálé změně a i mé smutné nebo radostné pocity pominou.
Ale jednu jistotu tady na tom světě přeci mám.
Miluju les a přírodu a moje láska k nim je trvalá…
