Život ve starém domě
Mám to štěstí, že žiji v opravdu starém a opravdu velmi charismatickém domě. Pobývání v něm nabízí spoustu podnětů k zamyšlení...
Už jí je rok a půl. A jen o dva měsíce méně je součástí mého života.
Eliška je moje vědomé rozhodnutí vydat se ještě víc do lesa.
Jak se může ve vteřině změnit všechno, co se zdá být stabilní, pevné, spolehlivé, každodenní, přitom pořád vzácné, radost a klid přítomnosti přinášející..??
Cítím se být v současné době na zásadním rozcestí svého směřování v životě.
Když jsem jako devatenáctiletá, čerstvě a mocně zamilovaná do mého pozdějšího muže, přišla sem na mojí milovanou a osudovou Čelinu, už tenkrát jsem věděla, že sem patřím…
Léta nazpátek jsem se složitě potýkala s tím, že se mi nedařilo mojí Čelinu opouštět. A přestože jsem tušila, jaký léčivý potenciál by moje vzdálení se od místa, kde žiju a pracuju, mohlo mít, nešlo mi to. Jako by mě cosi poutalo…měla jsem pocit, že když odjedu, něco se stane. Ne snad, že bych byla nepostradatelná pro chod života na statku, ale spíše jsem se obávala nežádoucího odtržení a ztráty spojení a kontroly.
Říkám si, jaké mám štěstí, že už vím, jak dobře mi umí být samotné.
Samotné se sebou, jen s mými psími holkami, v přírodě, v lese, u potoka, u rybníka … trávím tam hodně času, přemýšlím o všem, co je zrovna aktuální, co mi plní život, čerpám nápady a inspiraci, chodím si pro útěchu, rovnám si myšlenky, nacházím způsoby, jak ty myšlenky na chvilku umlčet, zastavit, stávám se tam pak nenápadnou součástí tichého prostoru, snad neruším..
Právě teď v těchto dnech to bude přesně jeden rok, co jsme spolu, s dnes už blízkou kamarádkou, historičkou Evou, začali intenzivněji pátrat po okolnostech smutného odchodu z tohoto světa naší Jarušky Adámkové, nepoznané pratety mého muže, ženy, která svůj nelehký dospělý život pravděpodobně zakončila sebevraždou, k nepochopení v době začínajícího porodu jejího dítěte..