Život ve starém domě
Mám to štěstí, že žiji v opravdu starém a opravdu velmi charismatickém domě. Pobývání v něm nabízí spoustu podnětů k zamyšlení...
Už je to dlouhých pětadvacet let, co jsem přišla sem na kouzelnou Čelinu za svým mužem. Tehdy to ještě zdaleka nebyl můj manžel, ale já od prvních chvil věděla, že je to člověk, se kterým chci mít děti a se kterým chci strávit celý život.
Maminka mého muže, babička mých holčiček a moje milá spřízněná duše, mamka Evža, k níž se slovo tchýně vlastně vůbec nehodilo, onemocněla vážnou nemocí ve svých devětapadesáti letech a o dva roky později nás opustila.
Už to je čtrnáct let..
Naše mladší dcera Baruška projevila svoji beraní tvrdohlavost ještě před svým narozením. V osmém týdnu mého druhého těhotenství jsem najednou zničehonic začala silně krvácet a po převozu do nemocnice tehdy mému kratičkému těhotenství nedávali příliš šancí…ale Barunka to viděla jinak, zůstala, krvácení zázračně přestalo a já za osm měsíců porodila sice úplně maličké, ale zdravé a neuvěřitelně životaschopné miminko, a tak nám k bezmála tříleté Andulce přibyla druhá holčička.
Není to tak dávno, co jsem pocítila silné nutkání napsat o Jarušce a Jaroslavovi Adámkových.
A taky jsem tak udělala.
Torza jejich příběhů znám dlouho, skoro tak dlouho, jak dlouho jsem tady na Čelině. Vždy jsem jejich těžké osudy vnímala s úctou a soucitem a měla jsem tak trochu pocit, že vím, co se v jejich životech dělo, protože od těch, co je pamatovali, bylo řečeno vše, co řečeno být mohlo. A tak jsem měla pocit, že mám vcelku jasno...
Při sekání trávy, vaření nebo uklízení velmi často a ráda bloumám v myšlenkách a přemítám o životech těch, kteří tu žili před námi a o kterých můžu aspoň něco tušit ze starých pramenů nebo z útržků vyprávění.
Paměť našeho domu sahá daleko, daleko do minulosti, podle doložených písemných zmínek existoval náš statek už za časů krále Jana Lucemburského. A když se o něm v prastarých listinách píše v této době, kdoví jak dlouho před tím už tady možná byl a kdoví kolikrát změnil svou podobu…