Pokouším se připojit k serveru...

Připojení k serveru bylo ztraceno. Vyčkejte na znovuobnovení stránky, nebo ji obnovte ručně.

A straší tu? To ne, ale….

Paměť  našeho domu sahá daleko, daleko do minulosti, podle doložených písemných zmínek  existoval náš statek už za časů krále Jana Lucemburského. A když se o něm v prastarých listinách píše v této době, kdoví jak dlouho před tím už tady možná byl a kdoví kolikrát změnil svou podobu…

Nepřestává mě fascinovat představa obrovské spousty neznámých lidských příběhů, které jsou navždy vepsané do zdí našeho domu a on jako tichý správce těchto tajemství tu po staletí  stojí a mlčí….

Náš dům je krásný. Má své naprosto odzbrojující kouzlo, které ještě umocňuje jeho dokonalé zasazení na vrcholek malého kopečku, společnost starých mohutných  stromů  a těsné sousedství něžné  Santiniho kapličky.  Vážím si toho nevšedního štěstí, že tu můžeme žít. 

Mnozí z těch, kteří k nám zavítají, bývají zastiženi silným duchem tohoto místa a nezřídka mívají možnost pocítit jeho příjemný a úlevný klid. 

“ A straší tu?” 

To je otázka, kterou jsem slyšela už mnohokrát a která mě utvrzuje v tom, že mnoho lidí určitě uvažuje o podobných věcech jako já.  

Nikdy jsem nepochybovala, že tu na světě nejsme sami a že když jiní nevidí a nevnímají  to, co já, neznamená to, že to neexistuje. Už jako malá holka jsem často zažívala  přítomnost něčeho, co jsem jen cítila, ale neviděla a taky jsem se toho hodně bála.

Rodiče se mě snažili utěšit  a říkali mi obligátní větu: “ Neboj se, žádná strašidla přece nejsou.”. Jenže pro mě byla. Postupně jsem dospěla  a tenhle divný strach se mnou byl stále, někdy jsem mívala tak silný pocit přítomnosti něčeho neuchopitelného až mě to úplně paralyzovalo. Neměla  jsem nikoho s kým se podělit o své prožitky. 

Pak jsem potkala svého budoucího muže a v něm konečně našla člověka, se kterým jsem mohla mluvit o čemkoliv. A téma duchů, duchovních bytostí, zvláštních a nevysvětlitelných jevů bylo jedním z nich. Zjistila jsem, že s ním můžu sdílet své zážitky a pocity,  aniž by mi je vyvracel a jakkoliv je zlehčoval. Když se nám později narodily dcerky a obzvláště ta mladší popisovala a říkala věci, ze kterých dodnes lehce mrazí, pochopili jsme, že život ve starém domě s dávnou pamětí a naše citlivé založení nabízí mnohdy velmi neobvyklé příběhy. 

Takže na otázku, zda tady, v našem domě straší, odpovídám, že nestraší. Ale zároveň vždy dodávám, že tu jistojistě nejsme sami a že o přítomnosti bytostí, které nemají hmotné tělo, víme. 

Pobývají tu s námi. Nevím zda jsou to stále ty stejné nebo se mění. Někdy je jejich přítomnost naprosto citelná, někdy o nich delší dobu ani nevíme. Někdy zavnímáme jen zvláštní zvuky a hlasy, někdy se mihne mlžná postava,  někdy se přemístí nějaká věc na naprosto nepochopitelné místo a někdy nás navštíví nepříjemně živé sny. 

Za dlouhá léta života tady v tomhle domě jsem si vytvořila láskyplný vztah ke všemu, co k němu patří. Mám pocit, že je živá bytost a že nám poskytuje svou velkorysou ochranu. Miluju ten dům, co je naším domovem. Zároveň mám v úctě všechny bytosti, jejichž příběhy zná jen on  a se kterými chci být v míru. 

I my náš životní příběh pomalu ukládáme do jeho silných kamenných zdí a kdo ví, možná až tu v něm bude za dlouhý čas pobývat někdo jiný, možná bude podobně uvažovat o všech bytostech, které svůj život propojily s tímto místem,  které tu zanechaly energetický otisk a možná to bude něco neviditelného, ale vnímatelného, co tu zůstane zaznamenáno po nás…

Teď jsme to my, já a moje rodina, kdo tu může bydlet a užívat si vřelou náruč našeho domu a společnost všech bytostí, které k němu patří.

A jsem za to osudu moc vděčná….

 

 

Sdílet na Facebook
Zpět...
Chodím lesem
Všechna práva vyhrazena ©2022 Pavlína Židová | Nastavení cookies | Zpracování cookies, tvorba: InGenius