Naše seznámení bylo jako z prvorepublikového filmu, já byla ve třetím ročníku gymnázia, když ON tam tehdy nastoupil na svou závěrečnou praxi na vysoké škole, aby nás krátký čas učil.
Nebyla jsem zdaleka jediná komu se líbil. A ON jako správný černobílý hrdina počkal až bude praxe u konce a teprve potom právě MĚ oslovil. Tehdy jsem ještě úplně nevěděla, co vlastně chci a tak na mě s pozváním do kina počkal celé dva roky. Když jsem pak po těch dvou letech konečně zavolala, že bych do toho kina šla, tak velkoryse přehlédl to čekání.
A já se do něho osudově zamilovala…. brzy jsem od svých rodičů šla za svou láskou, k němu domů, abych poznala to uhrančivě magické místo a pochopila, že moje dětské sny o životě na statku nabývají hmatatelných rozměrů.
Po čtyřech letech naší známosti jsme měli svatbu, rok na to se nám narodila první holčička , ke které za další tři roky přibyla druhá a byla z nás kompletní rodina.
Za ta dlouhá společná léta, která vedle sebe žijeme a pracujeme jsme prožili hromadu krásných, neopakovatelných, šťastných, dojemných, smutných, těžkých a složitých okamžiků. Taky řadu vzájemných nedorozumění, dohadů a opakovaných znovunalezení společné řeči. Všechny tyto zážitky a momenty nás postupně stmelovaly až někdy mívám pocit jako bychom byli jedna bytost. Nezřídka se nám stává, že sotva jeden na něco pomyslí, ten druhý už to vyslovuje, sdílíme podobné postoje k důležitým věcem v našich životech, vzájemně se podporujeme.
Jsme spřízněné duše.
Naše dcery vyrostly, jsou už dospělé a přestože nás ještě hodně potřebuji, tak vím, že jsme je měli jen "půjčené" na určitý čas, každá z nich už má svůj život a svoje přání, jak s ním naložit.
A jednou si za tím svým snem půjdou.
A jako tehdy na začátku našeho vztahu tu jsme a budeme zase dva, já a můj muž.
Můj nejbližší člověk, láska mého života.
Ten, který mě zná nejlépe na světě, ten, kdo první ví o mých nápadech, o mých myšlenkách, o mých starostech, o mých bolestech.
Ten, který mě laskavě a velkoryse podporuje v mém nově objeveném tvoření, v důležitých životních rozhodnutích, v hledání a nacházení sebe sama a naslouchá mým úvahám a poznáním.
Ten, kterého tak moc obdivuji za jeho empatii, lásku a pokoru ke zvířatům, ke všemu živému, k přírodě, za jeho schopnost obsáhnout a obstarat obrovskou hromadu mentální i těžké fyzické práce, za jeho vůli poradit si s jakýmkoliv problémem, za jeho ctižádost jen tak nic nevzdat, za schopnost se starat o nás a náš velký statek, za jeho nevybíravost v jídle a za vděčnost za všechno, co mu připravím.
….I po těch dlouhých společných letech děkuji osudu za to, že nás svedl dohromady a každý večer ulehám s prosbou o to, aby tomu tak bylo i nadále, protože můj muž je pro mě jeden z nejdůležitějších a nejdražších lidí na světě…