Pokouším se připojit k serveru...

Připojení k serveru bylo ztraceno. Vyčkejte na znovuobnovení stránky, nebo ji obnovte ručně.

Ti před námi II

Není to tak dávno, co jsem pocítila silné nutkání napsat o Jarušce a Jaroslavovi Adámkových.

A taky jsem tak udělala.

Torza jejich příběhů znám dlouho, skoro tak dlouho, jak dlouho jsem tady na Čelině. Vždy jsem jejich těžké osudy vnímala s úctou a soucitem a  měla jsem tak trochu pocit, že vím, co se v jejich životech dělo, protože od těch, co je pamatovali, bylo řečeno vše, co řečeno být mohlo. A tak jsem měla pocit, že mám vcelku jasno...

 

Až do chvíle, kdy k nám osud začátkem léta, jakoby náhodou, zavál jednu moc milou a laskavou duši, člověka, který měl za úkol zpracovat historii celé naší rodiny a našeho domu, historičku Evu. 

Od první chvíle, kdy k nám dorazila, naše vzájemné sympatie usnadňovaly komunikaci, bohatá a hodně dlouhá historie tohoto místa Evu ohromila, ale hlavně jsme zjistili, že naše zvláštní nutkání věnovat se právě nedávným osudům Tatka a hlavně Jarušky je vzájemné.

Pár dnů po druhé návštěvě u nás na Čelině se Eva ozvala, že cítí silnou touhu pokusit se vypátrat víc o Jaruščině podivné smrti a jejím nejednoduchém životě….a já jsem její odhodlání sdílela, protože i mě její osud nedává spát a velice často na ní musím myslet. 

A tak Eva začala pátrat, po všem, co nás samotné nikdy nenapadlo hledat, věděla kam se obrátit, koho oslovit, co žádat, co chtít sdělit….aby zjistila, že některé informace jsou navždy ztracené a zároveň aby získala takové, které pomohly podívat se na Jaruščin život a odchod trochu jinak než jsme byli zvyklí slýchat z rodinného vyprávění.  Postupně jsme prozatím došli spíše k tomu, že nejasností v tomto příběhu je možná  více než na začátku a taky k tomu, že velkou část toho, co se tehdy odehrálo už dnes vůbec nelze objasnit. To smutné tajemství si vzala Jaruška s sebou.  

Na druhé straně se ale podařilo vyvrátit některá chybná fakta. Dnes už víme, že Jaruška určitě neskočila z cholínskeho  mostu a velice pravděpodobně odnikud neskočila vůbec, ale nějakým neobjasnitelným způsobem se musela dostat do řeky, kde se posléze asi utopila…ubohá Jára…

Asi už napořád v jejím příběhu zůstává spousta zvláštních otazníků…. a taky spolu s nimi o mnoho více našeho soucitu, pochopení a blízkosti k této ženě, která žila ve stejném domě jako dnes my a která odešla z tohoto světa za nejasných a v mnohém podivných okolností. 

Ale zároveň nám díky Jarušce do života přišel  takový milý člověk jako je Eva a získali jsme v ní přítele a spřízněnou duši.

Tak magická Čelina způsobila, že Jaruščino jméno bude v našich společných hovorech mít vždycky svoje místo a zároveň doufám, že se s Evou budeme moci vídat častěji, protože se její život jakoby náhodou propletl s životem našeho  dobrého  kamaráda….ale to už je asi na další samostatný příběh….

Sdílet na Facebook
Zpět...
Chodím lesem
Všechna práva vyhrazena ©2022 Pavlína Židová | Nastavení cookies | Zpracování cookies, tvorba: InGenius