Život ve starém domě
Mám to štěstí, že žiji v opravdu starém a opravdu velmi charismatickém domě. Pobývání v něm nabízí spoustu podnětů k zamyšlení...
Právě teď v těchto dnech to bude přesně jeden rok, co jsme spolu, s dnes už blízkou kamarádkou, historičkou Evou, začali intenzivněji pátrat po okolnostech smutného odchodu z tohoto světa naší Jarušky Adámkové, nepoznané pratety mého muže, ženy, která svůj nelehký dospělý život pravděpodobně zakončila sebevraždou, k nepochopení v době začínajícího porodu jejího dítěte..
Ráda bych dodržela svoje předsevzetí a už raději nikdy neříkala slovo NIKDY..Poslední měsíce prožívám zatím nejsložitější období svého života… a dalo by se říci, že na povrchu je díkybohu všechno v pořádku, všichni kolem mě jsou zdraví, vše v hmotném fungování zdá se plyne bez zádrhelů..a to, co vnímám jako doposud největší nálož je to, co není vidět, je to uvnitř mě…
Myslím, že mi život dopřál už spoustu let a ty naplnil různými zkušenostmi, za které jsem ráda, pak i ty, na které bych raději zapomněla a ty, díky kterým si už umím vybrat, co si nechám a co pustím.
Už delší dobu nosím v hlavě prozatím neuchopenou potřebu popřát náležitou pozornost té něžné, jedinečné, téměř třistaleté krásce - kapličce stojící sotva pár kroků od domu, kde žijeme a která nese pravděpodobně rukopis jednoho z nejznámnějším českých barokních mistrů Jana Blažeje Santiniho a nebo možná některého z jeho žáků…
A dneska, když jsem šla okolo ní, jako každý den mnohokrát, jsem najednou věděla, že už…., jakoby mě jemně pošťouchla.
Už je to dlouhých pětadvacet let, co jsem přišla sem na kouzelnou Čelinu za svým mužem. Tehdy to ještě zdaleka nebyl můj manžel, ale já od prvních chvil věděla, že je to člověk, se kterým chci mít děti a se kterým chci strávit celý život.
Maminka mého muže, babička mých holčiček a moje milá spřízněná duše, mamka Evža, k níž se slovo tchýně vlastně vůbec nehodilo, onemocněla vážnou nemocí ve svých devětapadesáti letech a o dva roky později nás opustila.
Už to je čtrnáct let..