Když se pak vrátím, ráda se odkloním od svojí samoty a jsem v kontaktu se svými nejbližšími lidmi, s těmi, co je mám doma osobně, s ostatními z nich na dálku.
Lidí, které považuji za svoje spřízněné duše, mám jen pár, stačí mi prsty na rukou, abych si je spočítala. Uvědomuji si jejich nezbytnost ve svém životě a myslím, že okolnosti mojí současné životní etapy jejich důležitost ještě umocňují…
Když jsem byla mladší, malá, moc jsem nerozuměla tomu, proč toho spoustu vnímám jinak než moji lidé blízko mě. Vždycky jsem byla hodně citlivá, až přecitlivělá na cokoliv, co se kolem mě a mně samotné dělo. V mnohém jsem se cítila nepochopená, jiná a nezařaditelná. Tehdy málokomu z mých nejbližších dávala smysl moje láska ke zvířatům a soucit s nimi, na spoustu otázek mi nikdo neodpovídal, byla jsem strašpytel, když jsem se bála, čehosi, co jsem vnímala, ale neviděla a kroutili nade mnou hlavou, když jsem nechtěla dojít do tmavého sklepa pro brambory..
Až když jsem přišla sem na Čelinu, najednou mi došlo, že existují i lidé, před kterými můžu vyslovit mnohem, mnohem víc a nepřipadat si úplně divně.
A abych si to, co jsem v sobě vždycky měla a vnímala konečně mohla plně připustit a dovolit, tak se mi narodila moje druhá dcera, která s dětskou bezelstností a otevřeností začala mluvit o tom, co vidí, co slyší, co vnímá a nám všem kolem ní tím vyrážela dech. Byli jsme svědky něčeho, co zcela potřelo zbytky pochybností o tom, zda existuje něco běžnými pěti smysly nepostihnutelné…naše malá Barča, zpočátku ne úplně vítaně obdařená silně vyvinutým šestým smyslem, nám pomohla nahlédnout, že ne vše je jednoduše a racionálně vysvětlitelné.
Najednou jsem mohla být otevřenější ve sdílení toho, co mi už nepřipadalo tak moc přitažené za vlasy a skoro jakoby se na to čekalo a já zjistila, že mám o jednoho z nejbližších lidí víc.
A pak ještě o jednoho.
A ještě.
Je náramně úlevné a léčivé vědět, že mám milované blízké a přátele, před kterými můžu být sama sebou, v plném rozsahu, sdílet svoje radosti a těžkosti, tak jak jsou a zažívat pochopení, souznění a vzájemnost.
Pravda, mnohdy by se některá naše témata úplně nehodila do večerních zpráv v televizi. Ale já už nemám ambici se zařadit, věřím, že je zásadní naslouchat, dát prostor, zároveň o všem pochybovat..nechat si dost energie na nesouzení..
Ale mezi moje nejbližší a nejdražší lidi patří i ti z druhé strany spektra.
Takoví, kteří vnímají svět úplně jinak než já.
Takoví, kterým jsou moje neuchopitelné zážitky, moje vnímání čehosi nehmotného, přesahujícího a intuitivního přinejmenším vzdálené a nesrozumitelné.
Takoví, kteří potřebují vidět, slyšet, sáhnout si, aby mohli věřit.
Takoví, kterých jiný pohled se učím respektovat a brát si z něj pro sebe pro mě důležité uzemnění a střízlivé směřování.
Takoví, které miluji pro to, jací jsou, co pro mě znamenají a co mi v životě ukazují.
A tak si myslím, že je úplně jedno, v jakém světě si každý žijeme, v co věříme, kam až sahá naše individuální schopnost a ochota něco si připustit.
A protože já osobně věřím na vyšší vedení a na to, že nic se neděje jen tak nahodile, tak jsem přesvědčená, že s těmi, na které jsem myslela při psaní těchto řádků, jsme spřízněné duše záměrně svedené dohromady, bez ohledu na to, jak dlouho jdeme v našich životech společně, protože čas je v tomto naprosto relativní…