Pokouším se připojit k serveru...

Připojení k serveru bylo ztraceno. Vyčkejte na znovuobnovení stránky, nebo ji obnovte ručně.

Před čím couvám, za čím běžím…

Před čím couvám, za čím běžím…

Myslím, že mi život dopřál už spoustu let a ty naplnil různými zkušenostmi, za které jsem ráda, pak i ty,  na které bych raději zapomněla a ty, díky kterým si už umím vybrat, co si nechám a co pustím.

Dlouhá léta mě svíral pocit, jestli tohle už je všechno, jestli to, v čem a jak žiji a snažím se násilně  v sobě vyvolat pocit vděčnosti, je to ono. Přitom jsem naprosto objektivně měla vždy tisíce důvodů k tomu být spokojená, ale ve mně byl spíše takový latentně nepříjemný a všeprostupující neklid…

 

Mockrát jsem četla nebo slýchala o tom, jak spousta lidí potřebuje od života dostat možnost zažít nějaký zásadní, hodně výrazný a převratný okamžik, aby se to celé nějak smysluplně přeskládalo, aby došlo k restartu, který do prožívání přinese vytoužený vnitřní klid. 

Navzdory mojí spíše tiché a klidné povaze, jsem tak stále hledala něco velkého a zkoušela jsem, sice  pořád v rámci hranic naší země, rozmanité způsoby, jak sama sebe najít, jak si pomoci. Čím víc jsem se umíněně snažila, tím byly moje propady citelnější a bolavější…

 

Ale život měl pro mě něžnější řešení, které jsem se ze začátku zdráhala přijmout, přišlo mi to vlastně trochu moc jednoduché a nenáročné. 

Po tom, co mě začalo nesmírně unavovat pořád dokola něco podnikat a někam za zlepšením jezdit, jsem na chvilku dala prostor svojí intuici a dovolila si sama sebe svěřit do rukou laskavě nenásilné jungiánské terapie.

Za nějaký čas, bez toho aniž bych se musela příliš snažit, ovládat nějakou sofistikovanou metodu, dodržovat správný a jediný postup, v nepohodlné pozici dlouhé chvíle meditovat, jsem s překvapením začala vnímat milou proměnu svého vnitřního nastavení a postupně jsem začala cítit úlevu. 

Po dlouhých letech úmorného pachtění se za objevením svého poslání  jsem se najednou přestala bát, že mi něco uniká a že mrhám svým časem, životem. Najednou jsem dokázala ocenit obyčejný život, přestala jsem usilovně hledat, přestala jsem lpět na tom, že si musím nutně všechno zasloužit a tvrdě odpracovat….už nechci všechno sama zvládnout,  být za každou cenu šikovná, dobrá, nejlepší, chci jenom obyčejně být…

 

Dneska už o sobě vím, že mi moje práce dává velký smysl a že mě klidně může bavit a že někdy můžu mít i pocit jakoby to ani práce nebyla…

 

Vím, že mám kolem sebe spoustu drahých a mně milých lidí, za které bych dýchala, ale zároveň si uvědomuji, že už nelpím na tom, abychom nutně byli vždy za jedno.

 

Vím, že les je pro mě chrám, že je to léčivý prostor, který umí hladit moji melancholickou duši a do kterého potřebuji chodit pro doplnění energie a pro vnitřní klid, abych pak výše zmíněné kvality uměla vnímat i mimo něj. 

 

Vím, že kromě mých milých lidí jsou pro mě v životě zásadní mí zvířecí souputníci a že mi nedělá problém být jim stále, někdy i na s svůj úkor,  k dispozici.

 

Vím, že pro můj spokojený pocit a schopnost uvědomit si důležité  je lepší klidný, obyčejný způsob života, více než přílišně radostné těšení a euforické zážitky.

 

Taky vím, že někdy méně snahy, ovlivňování  a urputnosti je více, že je dobré  připustit, že řeka teče sama.

 

A taky už vím, že cokoliv dělám, dělám nejlíp, jak v danou chvíli dokážu a už se netrápím tím, že by to mohlo být lepší. 

 

Umím si také hýčkat svou ženskou duši a dopřát si čas od času něco jen pro sebe, 

něco voňavého, co nenese stopy násilí, 

něco slušivého, co nebylo vyrobeno jen kvůli mě, nebo naopak jen kvůli mně, ale férově,

něco barevného, co mi dává možnost malovat a znovuobjevovat svojí tvořivost,  

něco zdravého a lehkého, co mi chutná a dovolí mi posléze si dopřát něco hříšně sladkého, co mé tělo nutně potřebuje, 

něco tmavého, hořkého, ne příliš silného, do velkého hrnku nalitého( pro znalce možná nepochopitelného), na kofein bohatého, co mě láká vylézt  z postele a dělá krásný začátek jakkoliv pošmourného dne….

 

Myslím, že už jsem snad konečně dospěla k návodu na sebe samou a že už vím, co v životě opravdu bytostně  potřebuji, vítám a chci a bez čeho se velice ráda obejdu, za čím už se nehoním a co můžu  úplně klidně pustit…

Sdílet na Facebook
Zpět...
Chodím lesem
Všechna práva vyhrazena ©2023 Pavlína Židová | Nastavení cookies | Zpracování cookies, tvorba: InGenius