Díky Evě jsme měli možnost se jí hodně intenzivně zabývat a pokusit se vcítit do jejího života. Odkryli jsme spoustu nových poznání, která nás nakonec dovedla k tomu, že jsme museli uznat, že se pravdu nikdy nedozvíme.. nezjistíme, co přesně se stalo..
Vrtalo mi hlavou, proč nám to vlastně nikdy nedalo klid?? Proč tohle všechno silné nutkání k tomu pokusit se věci objasnit, Jaruškou se zabývat?? Ale také Tatkem, jejím tatínkem, o kterém sice máme informace, kde a jak dožil, ale těžko si asi dokážeme představit, jak se posledních dvacet let svého života, kdy se nesměl vrátit domů a nebýt se svými blízkými, mohl asi cítit…když zůstal sám, opuštěný, nemocný..
Říkala jsem si, k čemu to pátrání bylo, když jsme stejně skoro nic nezjistili…a tahle myšlenka se mi vetřela na mysl v zimě, o Vánocích, když jsem seděla v kapličce na vánoční mši..a najednou mi přišel jasný nápad…že je možná důležité víc než hledat pravdu, ty dva bolavé a smutné příběhy uzavřít, tak jak jsou, se soucitem a v úctě k těm dvěma lidem, kteří na tomto místě žili před námi a více je již nerušit.., přišel mi nápad pokusit se je jaksi duchovně vyprovodit, možná jim ulevit, v lásce jim popřát klid..a hned po mši jsem se s naším milým panem farářem nad čajem a talířkem vánočního cukroví domluvila na uspořádání zádušní mše za Jarušku a Tatka.
A tak tedy květnová mše svatá v naší kapličce byla zároveň mší zádušní. Vkládala jsem do svého nápadu jistá očekávání, jakože třeba budu něco vnímat, že pocítím nějaký impuls, nějaké uvolnění, jakýkoliv pocit, že to má smysl… příliš jsem se soustředila a čekala, zároveň jsem nedokázala udržet myšlenky a ty mi odbíhaly úplně jinam a já došla k závěru, že nic…že nic prostě necítím, ale že je stejně dobře, že jsem to zařídila...
No, a to byla asi ta chvíle, na kterou se čekalo, až pustím kontrolu a přestanu to hlídat..
Zrovna se rozezněly varhany a jejich tóny byly tak zvláštně smutné, jakoby na moment trochu zpomalily plynutí času .. na chvíli jsem zavřela oči a nechala k sobě tu hudbu proudit.
A to, co jsem viděla, ve zlomku vteřiny, za zavřenými víčky, už nikdy z hlavy nedostanu..najednou jsem spatřila dvě téměř průhledné, bílé postavy, jak přicházejí doprostřed kaple. Poznala jsem v nich těhotnou Jarušku s velkým bříškem, podpírající svého starého tatínka Tatka, jak se oba zastavili před oltářem a Tatek se zvláštním nepřítomným, ale klidným pohledem podíval mým směrem, ale jakoby skrze mě.. a pak se mi ten obraz ztratil.. ale pocit nepopsatelné úlevy zůstal..
A dál vlastně zůstává..
Můj doposud asi nemystičtější zážitek v životě mi nabízí možnost osobního přesvědčení, že se stalo něco, co pomohlo, co na nehmotné úrovni něco změnilo, co způsobilo, že snad jejich duše došly pokoje..
Od té doby vnímám zvláštně příjemný pocit jakéhosi smíření, které se nedá nijak empiricky prokázat, ale zavládl tu takový vlídný klid.
Už necítím potřebu dál vířit životní osudy těchto dvou lidí, pátrat a zjišťovat víc o tom, co bylo..
Myslím na ně, každý den, ale už jen s láskou, s pochopením a soucitem..a věřím, že jejich duše jsou volné..