Říkala jsem si totiž , že tohle se mi NIKDY nemůže stát… NIKDY jsem nepřipustila pochybnost o správnosti mého směřování, o smyslu toho, co celý svůj dospělý život dělám, pro co žiju, v co věřím, přísahala bych, že NIKDY nezaváhám... a právě v dobách, kdy jsem se necítila dobře, mi moje pevnost v tomto směru poskytovala oporu, bylo to něco na co jsem se mohla spolehnout..
Občas mám pocit, že je tu někdo, kdo se mnou náramně baví…jakoby říkal...tak ty si jsi jistá, nikdy by tě nenapadlo, že to nejpevnější se ti může otřást?? Né?? Tak tumáš …
…Tak to mám.
Už čtvrť roku pobývám ve zvláštním, neuchopitelném a vůbec ne příjemném stavu ztráty pevné půdy pod nohama.
Odborník by mi na to jistě řekl, že to je standardní krize středního věku..je mi tolik, kolik mi je, mám dvě dospělé a téměř samostatné děti, hlavní projekt mého života se uzavírá, za sebou dvacet šest let života s mým mužem, spoustu odpracované a v mnoha ohledech oddřené práce, notnou dávku nastřádané životní únavy a stále nedostatečný vnitřní pocit, jestli jsem dost dobrá..
Poslední roky jsem věnovala spoustu času a energie práci na sobě a nacházení sebe sama, s uspokojivým výsledkem zážitku příjemné spokojenosti, vyrovnanosti a poznáním vnitřního klidu…Ale nyní mám vlastně pocit jako bych slyšela: “...tak dobrý, tohle jsi nějak zvládla, to už trochu umíš.. aby tu nebyla nuda, tak to zkusíme ještě trochu jinak..okořeníme pořádnou dávkou nejistoty tvoje dosavadní poznání a přesvědčení…jak to s tebou bude vypadat, když se ti zakymácí všechno to, na čem jsi doposavad stavěla, co když znejistíš v tom, jestli jsi na správném místě, jestli ti to vážně všechno dává smysl, jestli máš energii a sílu pokračovat pořád stejně dál…??”
A tak mívám někdy pocit, že funguji jako stroj.. chodím po svých cestičkách, dělám práci a všechny svoje činnosti, povinnosti jako dřív..jen nemám radost, nemůžu jí najít.. krotím svojí střeleckou zbrklost, abych se nepouštěla do nepromyšlených a impulsivních nápadů..tuším, že v tomhle stavu a rozpoložení nemám příliš lítat v oblacích…
Ale přesto jsem jeden takový momentální nápad poslechla.
V souvislosti s tím, jak se poslední čas cítím, jsem pocítila poprvé v životě obrovskou sílu, chuť a odvahu vystoupit ze svého klidu, ze svojí komfortní zóny.
Odjela jsem dálkovým autobusem úplně sama do Itálie ke Gardskému jezeru. Dokázala jsem si to navzdory svému bojácnému nastavení naplánovat, zařídit a i s obávaným přestupem v německém Mnichově dojet až na místo, kde jsem pobyla čtyři dny a stejným způsobem se vrátit zpátky. Považuji tento svůj odvážný krok za takovou svojí osobní pouť, za možnost podívat se na svůj život zvnějšku, pod jiným úhlem než jen z tepla domova..a poznání, na jejichž zúročení v mém životě zatím pokorně čekám..ta přišla.
Zjistila jsem, že dokážu cestovat, sama, s chytrým telefonem, pomocníkem, na který nyní koukám jinak..
Zjistila jsem, že mi vyhovuje anonymita cizích zemí, že tam mám pocit, že jsem tam já sama, bez toho, co mám na sebe nalepeno tady doma..žádná zámecká paní, žádná pracovitá selka, žádná matka od rodiny, žádná žena vždy po boku svého muže, žádná hodná dcerka svých rodičů…prostě jen já..sama za sebe..
Zjistila jsem, že přes můj ostych se úplně jednoduše svojí angličtinou domluvím, že znalost pár německých výrazů není k zahození, že italsky bych se asi naučila rychle a ráda..
Zjistila jsem, že dokážu připustit, za mě hodně nečekanou myšlenku, že bych k mému překvapení dokázala zůstat i déle..o něco déle než je doba normální dovolené.. uměla bych si představit najít si brigádu a pobýt klidně dva tři měsíce a zase se vrátit zpátky..
A zatím pro mě nejdůležitější zjištění spočívá v tom, že cítím jisté odpoutání od místa, kde celý život žiji a pro které žiji…a to pozitivní spatřuji v tom, že mě toto místo najednou zdaleka tolik nepoutá jako dřív. Moje láska k němu je stále stejná, ale nelpím na něm… a to, o co jsem se tak dlouho pokoušela a snažila, usilovala o to zbavit se až toxického pouta k němu.. najednou přišlo úplně samo, jako vedlejší produkt mé současné životní fáze..
Od mojí, pro mě nekonvenční, cesty daleko od domova uteklo už pár měsíců a já zatím stále nenacházím tu lehkost a radost, ale snažím se být trpělivá a věřím, že je zas najdu.
V tuto chvíli mě to z mého místa moc nepouští, protože musím dostát svým pracovním závazkům..ale myšlenky na novou cestu střádám, ukládám..
A tak dál..
..chodím se svými psími holkami po lese, kde je mi dobře..
..napsala jsem kilometry textů, veršů, které asi nikdy nespatří světlo světa, ale jejich psaní mi pomáhá..
..zkouším malovat, proces tvoření mě vytrhuje z přemýšlení..
..často, o samotě, v tichu sedávám v Santiniho kapličce, o kterou pečuji a která stojí u nás v zámecké zahradě, sotva pár kroků od našeho domu a nechávám se jí pomyslně obejmout…
A nyní se konečně dostávám k tomu, co považuji za důležité pustit do světa..
....tahle nádherná stavba je opravdu magická, její krásu si nenecháváme jen pro sebe a je stále, celoročně otevřená všem, kteří sem zabloudí…mohou vstoupit, pobýt, zastavit se a zažít její tajemné kouzlo.
Je to sotva pár dnů zpátky, kdy jsem víc než jindy potřebovala její vlídnou náruč.
Tak jsem vstoupila, zavřela dveře, aby mě nic zvenku nerušilo a posadila se.
Nemohla jsem přeslechnout jemný hlas, kdesi v mojí hlavě, který říkal: “ Polož se na zem, hlavou do středu samotné kaple, do středu té posvátné geometrie, zavři oči a chvíli jen zůstaň..”
Poslechla jsem a nechala na sebe prostor působit. Byla jsem sama, emoce jsem nemusela skrývat a po nějaké chvíli se mi dostalo opravdu citelné úlevy..
Improvizované lůžko uprostřed kapličky zůstává.
Pro všechny, kteří by se dali zlákat narychlo intuitivně sepsaným textem vybízejícím k tichému spočinutí..
Už teď po pár dnech vím, že nejsem jediná, koho jemné pošťouchnutí k tomu, udělat v takovém prostoru něco nekonvenčního a přitom přirozeného, přitáhlo…a v budoucnu třeba další zavolá...