Mamka se narodila v poválečném sedmačtyřicátém roce v Praze, ale svoje první dva roky prožila tady, na Čelině. Pak se její rodina musela s tímto krásným místem na dlouhá léta rozloučit a ona vyrostla, dospěla a založila svoji rodinu úplně jinde. Ale zřejmě ranné vzpomínky z dětství nebo zvláštní pocit odpovědnosti ke svým předkům způsobil, že mamka hned, jak bylo po sametové revoluci možné žádat o navrácení rodinného majetku, věděla, že je třeba Čelinu znovu získat.
Bylo jí tehdy zhruba čtyřicet pět let a spolu se svým synem, se svým mužem a v neposlední radě se svým synovcem nastoupila nepředstavitelně těžkou cestu. Začátky byly neskutečné trnité, stresující a plné malých i velkých nezdarů. Ale zároveň jí v mnoha ohledech také přálo neuvěřitelné štěstí a její cíle měly nějakou zvláštní podporu.
Když jsem na konci devadesátých let přišla za mužem svého života na Čelinu, dostalo se mi od mojí budoucí tchýně vřelého a laskavého přijetí. Rozuměly jsme si a měly jsme se moc rády.
Nikdy nezapomenu na její upřímnou radost a dojemné objetí, když jsem jí oznámila, že čekám její první vnučku. Mamka si svoje čtyřnásobné babičkovství chtěla moc užívat a radovat se z něj, ale bohužel ji zastavila nemoc, která přišla v době, kdy se zdálo být to nejtěžší dávno pryč a mohl přijít vytoužený poklidný život na nádherném místě.
Stonala dva roky. Pak nás opustila.
Obzvláště těžká doba nastala pro mého muže, nejen že se musel vypořádat se ztrátou svojí maminky, ale musel ke svojí práci ještě přibrat všechnu tu její. Nebyly to tehdy vůbec lehké časy, spousta momentů z dětství našich dcer mu unikla pro jeho velkou vytíženost. Vzájemně si uvědomujeme, že oba máme tohle období jakoby v mlze.
Už je to čtrnáct let, co tu mamka není s námi.
Naše holky vyrostly, dospěly a my se tu dál staráme o to, co mamka před třiceti lety začala. Spoustu z původního směřování jsme toho s postupem let a na základě získaných zkušeností pozměnili a upravili, ale to hlavní zůstalo nezměněno, stejně jako jí nás vede velká láska k tomuto nádherném místu a touha o něj pečovat, jak nejlépe umíme. Jsme si plně vědomi toho, že jej spravujeme dočasně a že musíme intenzivně pracovat, abychom tu mohli žít. Ale jsme tak spokojeni, je to náš život a naše živobytí.
Jsem mamce nesmírně vděčná za to, že se tehdy rozhodla radikálně změnit svůj život pro svůj velký sen a přestože tu dneska pokračujeme bez ní, tak se mi hodně často vrací ve snech a taky vím, že tu vlastně stále s námi pořád je a stojí tiše při nás. A já jí mám pořád stejně ráda…