Pokouším se připojit k serveru...

Připojení k serveru bylo ztraceno. Vyčkejte na znovuobnovení stránky, nebo ji obnovte ručně.

Ti před námi

 Při sekání trávy, vaření  nebo uklízení velmi často a ráda bloumám v myšlenkách a přemítám o životech těch, kteří tu žili před námi a o kterých můžu aspoň něco  tušit ze starých pramenů nebo z útržků vyprávění. 

Dva lidé se mi vracejí úplně nejčastěji. Možná proto, že to není tak dávná minulost, kdy tu žili, možná proto, že dodnes máme a používáme spoustu věcí, které brali do rukou i oni a možná proto, že jejich pohnuté  životní příběhy mě upřímně chytají za srdce a dávají mi možnost zažít soucit a pocit zvláštního propojení skrze náš starý dům, který byl před desítkami let právě jejich domovem. 

Ti dva lidé byli oba donuceni opustit svůj domov v době, která nepřála nikomu, kdo něco vlastnil, kdy se vlády ujímal lid a všechno mělo být všech. Byl to smutný konec čtyřicátých let minulého století, co přinesl tragickou změnu do životů Jaroslava Adámka a jeho dcery Jarušky Adámkové.

 

Jaroslav Adámek, zvaný Tatek, nevlastní pradědeček  mého muže, se narodil koncem devatenáctého století a už jako sedmnáctiletý musel převzít starost o velkostatek po náhlé a předčasné smrti svého  otce. Jako velmi mladý muž se postaral o svoji matku, vyrovnal se s dvěma bratry a vedl statek v nelehkých časech začátku dvacátého století, během první světové války a do začátku druhé světové války. Ve třicátých letech oženil s Eugenii Doerrovou a v roce 1933 se mu narodila dvojčata Otík a Jaruška. To, jak se jim všem tehdy na Čelině vedlo a žilo lze jen matně vyčíst z dobových fotografií,  z dochovaných dopisů a z po generace  předávaných vzpomínek. 

Tatkovi  bylo něco přes padesát let, když se začaly poměry měnit v neprospěch jeho rodiny, za druhé světové války byla na statek uvalena nucená německá zpráva a po jejím skončení brzy přišla další rána v podobě znárodnění velkostatku, Jaroslavova smyšleného obvinění z vlastizrady a jeho uvěznění. Přišel o svou rodinu, o svůj domov a o veškerý svůj majetek. Po propuštění z vězení se již na drahou Čelinu nesměl nikdy vrátit a se svými nejbližšími byl pouze v písemném kontaktu. Zemřel opuštěný, v domově důchodců, bez jedné nohy, o kterou ho připravila sněť, ve věku dvaaosmdesáti let. 

 

Jaruška, první z dvojčat, se narodila do dobře postavené rodiny a s bratrem Otíkem pravděpodobně zažila hezké rané dětství. To bylo bohužel násilně ukončeno, když byl po válce statek znárodněn. Děti přišly o otce a zůstaly jen s maminkou,  vystěhovaní do jediné malé místnosti domku ve vesnici a zároveň se ocitly na úplném okraji společnosti. Strašlivá  doba pro patnáctiletou slečnu,  která musela ze dne na den dospět a čelit nenávisti a ústrkům od lidí, kteří jí ještě donedávna uctivě zdravili. Musela těžce pracovat na znárodněném statku, který patřil dříve jejím rodičům a nyní tu byla ta nejposlednější z posledních. Těžko si lze jen představit, jak vypadal její život v této, pro její rodinu, nemilosrdné době….Bylo ji necelých  třicet let, kdy možná poznala alespoň trochu štěstí v podobě tajného vztahu s mužem. Jenomže  neplánované těhotenství zřejmě její románek ukončilo. Jaruška zůstala na tuto záležitost úplně sama, nikomu o svém těhotenství neřekla a podařilo se jí ho utajit do osmého měsíce, kdy se rozhodla ukončit svůj život skokem do studené březnové Vltavy z cholínskeho mostu. 

 

Přemýšlení nad Jaroslavem a Jaruškou a jejich smutným příběhy mi vhání slzy do očí a byť jsem ani jednoho z nich nepoznala a ani nejsou mými pokrevními příbuznými, mám je oba ráda. Denně mi je připomínají některé staré věci, kterých se dotýkaly i jejich ruce, díváme se úplně  stejnými okny na o něco vzrostlejší stromy v zámeckém parku,  bereme za stejné mosazné kliky těžkých vchodových dveří a pod nohama nám vržou dřevěné schody, které si dobře pamatují i jejich kroky….Zřejmě souvislost mezi  násilným odebráním jejich milého domova a moji láskou k tomuto místu a snaze o nelpění na něm  způsobuje ten silný soucit s jejich osudy, protože sama nemohu tušit jaký příběh bude jednou ten náš. Znovu mě to vrací k pokoře a vděčnosti, že tu na tomto krásném různými událostmi opředeném místě  můžeme žít TEĎ. A co bude, to je ve hvězdách…

Sdílet na Facebook
Zpět...
Chodím lesem
Všechna práva vyhrazena ©2022 Pavlína Židová | Nastavení cookies | Zpracování cookies, tvorba: InGenius