Zimní ticho v lese je tajemné, je slyšet jen jemný šum v korunách stromů, občas zavrzání staré soušky, zaťukání datla, jakoby v dálce se ozývá krákání vran a krkavců, štěkot psa za kopcem a občas zvuk motorové pily. Jinak vlastně nic. Je to náramně příjemné jen tak jít a být na pár chvil součástí toho vlídného prostoru, kde všechno pokojně pospává a kde najednou život plyne tak nějak pomaleji...
Je leden, je všude venku a je i ve mě. Poprvé v životě si dovoluji prožít tenhle čas jinak než dřív. Jakoby do mě najednou vstoupila ta laskavá zima, která vládne přírodě a i já se jí nechávám vést …pracuji jen když je denní světlo, chodím brzy spát, ráno nechvátám, i během dne odpočívám a dovoluji si nemít zatím energii na nic nového a velkého. Chodím lesem, maluju, čtu, píšu. Je to pro mě nové, léčivé a nesmírně úlevné. Nevyčítám si to. Uvědomuji si, jak dlouho moje tělo na tuhle příležitost čekalo a taky že mám vůči němu velký dluh.
To, co dávno věděli a dělali moji předkové jsem konečně pochopila i já. Moje práce v zemědělství, se zvířaty, v přírodě k tomuto podvolení se vybízí než kterákoliv jiná…, kdy jindy nabrat sílu na další rok nežli teď, v zimě? V této studené, vlhké a tmavé části roku je to pro mě vlastně jediná příležitost. Tak ji vděčně využívám…
Je tu leden. Ticho. Klid.
Mám ruce zkřehlé, už mířím domů,
ale pak najednou musím se zastavit,
nahoře na kopci, v mém krásném lese,
mrazivý opar se krajinou nese.
Slunce už odešlo, na nebi po sobě nechalo stopy,
večerní obloha růžově září,
upoutá pohled můj a zastaví mé kroky.
Jsem tu a nespěchám, dívám se,
jak dnešní den pomalu končí,
všechno tu začíná poklidně pospávat
než studena zimní noc do krajiny tajemně vkročí…