Pokouším se připojit k serveru...

Připojení k serveru bylo ztraceno. Vyčkejte na znovuobnovení stránky, nebo ji obnovte ručně.

Místo, kde se nekřičí

Místo, kde se nekřičí

Když jsem byla malá, ráda jsem chodívala s mými babičkami na hřbitovy, bývalo tam vždycky takové tajemné ticho, nemluvilo se nahlas. Ony tam vždy měly spoustu práce s péčí o hroby svých  rodin a já se chodívala dívat po těch okolních.

Se zvědavostí jsem zkoumala zejména ty, kde se nacházely malé kulaté porcelánové rámečky s omšelými obrázky těch, kteří zde byli pochováni. Fascinovaně jsem si je prohlížela a zkoumala výrazy v jejich tvářích. Když jsem narazila na takové,  o kterých letopočet na náhrobku napovídal, že z tohoto světa odešli jako mladí nebo dokonce jako malé děti, byla jsem v naprostém zmatku a měla jsem strach.
Nevím přesně, jak moc jsem se nahlas svých dospělých kolem sebe ptala.

Nepamatuji si, že by se mnou někdo na toto téma mluvil. Otázek uvnitř sebe jsem měla víc než bych si přála.

…..co se stane s člověkem po smrti? ….ví tělo, že zemřelo? ….je člověk tělo?….až umřu já, to už jako nikdy nebudu já?…

Tehdy se mi odpovědí na mé dotěrné vnitřní  otázky nedostalo.

 

Dodnes mě hřbitovy magicky přitahují, obzvláště ty, které jsou trochu zanedbané  nebo úplně zpustlé. 

 

Jeden naprosto jedinečný a neobyčejný se nachází kousek od mého domova, mnohokrát ho míjím při svých toulkách lesem a mnohokrát mě zláká k zastavení. 

Je to starý židovský hřbitov, úplně odstrčený od civilizace, s tajemnou mystickou atmosférou, svědek hodně starých časů…

 

Ráda  občas překročím polorozpadlou kamennou zeď a s pokorou vstoupím. Na jaře hřbitov pokrývají koberce modrých něžných barvínků,  v létě tu omamně voní mateřídouška, na podzim západ slunce hraje všemi barvami a v zimě tu vydatně fičí a je zvláštně ponuro. 

Některá jména na náhrobcích jsou stále čitelná, u některých se nechá rozluštit i dávný rok narození a úmrtí lidí zde pochovaných, některá jsou psaná hebrejsky a pro mě zůstávají záhadou…

Když si tu na chvíli sednu a poslouchám to vlídné ticho, nabízí se mi  podobné dotazy, které mě zaměstnávaly jako malou holku…,  některé z nich jsem si během života sama pro sebe, pro svůj klid, zodpověděla. 

Vyvstaly však také nové. A ty zůstávají přítomné. Stále se ptám…

 

V každém případě na jeden z nich jsem odpověď našla. 

Pochopila jsem, proč mě vždy hřbitovy tolik vábily. 

Je to právě ten zvláštní posmutnělý klid těchto míst, co ve mě vzbuzuje vděčnost a pokoru  k tomu, že žiju. Jakoby chvíle strávené  na těchto místech laskavě zbavovaly běžných lidských starostí, smutků a trápení, vedly k uvědomění toho, co je a co není v životě důležité, co můžu změnit, co je třeba přijmout a nechaly vyplout na povrch čistou radost ze života. 

Představa mého jména na náhrobku mě už dneska neděsí jako v dětství, naopak, vede mě k životu v přítomnosti, k lásce k mým milým, k vděčnosti za každodenní maličkosti, k přemýšlení o nelpění a dává mi víru v moudrost toho, co nás přesahuje. 

Ta pomlčka mezi letopočty na hrobech je lidský život.  

Přála bych si tu svoji co nejlépe využít….

 

Stojí tu dub a stráží těla. 

Zažila radost, zažila zmar, zažila štěstí, taky strach měla … 

…a v prach se obrátila. 

Nikdo dnes neví, pro co tu žila. Duše jsou pryč.

Jen tichý strážce, co nemá nic říct…

 

Tak kam pořád letím, kam den co den chvátám?

Vždyť i já skončím jako ta těla tam.

Najednou  sílu mám myšlenky zastavit, do duše pozvat klid, přijmout všechno, co je  a  vlídně si dovolit v životě jenom být….                            

 

Sdílet na Facebook
Zpět...
Chodím lesem
Všechna práva vyhrazena ©2023 Pavlína Židová | Nastavení cookies | Zpracování cookies, tvorba: InGenius