Před časem, než mi díky jungiánské terapii, ale nejenom jí, přišla do života úlevná proměna sebe samé, bylo v mé hlavě spousta místa na neustavající přemýšlení, jestli jsem tu správně, jestli mi něco neuniká, jestli právě to místo, kde žiji, mi nezpůsobuje ten vnitřní zmatek, který zažívám, jestli to není málo, co jsem v životě dokázala...
V té době jsem narazila na YouTube na videa od Švédky Jonny Jinton, která točí velmi sugestivní a poutavá videa o tom, jak může být romantický a idylický život na drsném švédském venkově, kde teplá část roku trvá sotva tři měsíce, pak je tam překrásný barevný podzim a potom dlouhá, bílá zima, s magickými polárními nocemi..., ty záběry přírody doplněné krásnou hudbou mi vždycky braly dech, imponovala mi představa takového života v přírodě, obdivovala jsem Jonnu, jak tam na samotě, jen se svým mužem, tvoří krásné stříbrné šperky, maluje nádherné abstraktní obrazy a jak s velkou láskou mluví o prostoru, kde žije. Místo toho, aby mi to otevřelo oči a abych si uvědomila tu náramnou podobnost těch krásných záběrů přírody z jejích videí s těmi, které já vídám na svých procházkách každý den, tak jsem jako slepá chodila lesem a v mysli jsem si promítala obrázky švédské krajiny... a toužila jsem po “ zázraku”, který by se mi udál a já mohla být spokojená jako se mi jevila autorka videí. Nevěděla jsem, co by to přesně mělo být, ale představovala jsem si něco velkého, co mi změní moje nespokojené naladění.
A ten zázrak opravdu přišel, cesta k němu mi trvala dlouho, ale stal se mi. Byla to jednoduchá, obyčejná, v naprosto správnou dobu pro mě vyřčená věta mojí milé terapeutky, která se dotkla mojí duše. Tenkrát jsem mluvila o tom, jak dobře mi dělá chození přírodou, ale že nejsem schopná opustit své naučené cesty a že jsem vlastně takový domácí záprdek…a tehdy jsem slyšela pro mě tu zázračnou větu, která u mě započala tu příjemnou vnitřní proměnu. Že si můžu dovolit chodit klidně pořád dokola po těch stejných, mateřsky vlídných místech, když mi dělají tak dobře a že se nemusím nutit k ničemu, co nechci a svoji přirozenost, že můžu s laskavostí k sobě přijmout…..nic velkého, objevného a třaskavého, jen nazrál čas, abych takovému výroku dopřála sluchu...
Od té doby chodím stejným lesem jinak, chodím kudy chci a vidím tu krásu, kterou jsem dřív při všem tom porovnávání a ulétávání v myšlenkách jinam neviděla. Zjišťuji, že přestože přírodu kolem znám skoro nazpaměť, tak mě téměř vždycky překvapí něčím novým, jednou si všimnu křivého stromu, co vypadá, jak stará čarodějnice, skála, kolem které jsem prošla mockrát najednou vypadá brána do pevnosti nebo třeba malé lesní jezírko, které má na pár dnů tvar srdce než si ho zase divoká prasata upraví...
Ať to zní jakkoliv jednoduše, pochopila jsem slova o tom, co je to prožívat přítomnost, být vděčná za to, co mám, netoužit po ráji na Zemi a tím se zároveň bránit velkým propadům…k tomu mi pomáhá les…vyškrábu se na kopec, na místo, kde mám vcelku velkou jistotu, že tam nikoho nepotkám, sednu si na pařez, obklopená mými věrnými psími průvodkyněmi a pozoruju, jak dlouho chci, všemi barvami zářící západ slunce nad krajinou mého srdce...
Jak balzám zelený, pro oči, pro duši,
užívám tě po kapkách.
Dřív nemohla jsem tušit,
co bylo pro mě ukryto ve vlídné lesní říši,
když nešlo mi se najít….
Sama sebe našla jsem, tady v lese nádherném,
tady, kde je ticho, klid, pomalu se učím být,
zastavit se, vnímat, dýchat ,
v propojení kouzelném…
Ráda se vydám zase zpátky domů,
i tam mi dobře je,
les přiláká mě znovu…
