Zakrátko to budou tři roky, co jsem se musela rozloučit s mojí fenkou Katuškou, která byla se mnou, když mi postupně začalo docházet, že chození po lesích, toulání se přírodou a pobývání o samotě, jenom s ní, mi léčí duši.
Mojí milovanou Adélku jsem si dovezla jako malinkatou chlupatou kuličku tři měsíce po Kačenčině odchodu. Jak rostla a chodily jsme spolu po lesích, tak se k nám postupně přidala vysloužilá lovecká fenka Dorotka. Za ty tři roky jsme společně nachodily spousty kilometrů a strávily spoustu krásných, tichých chvil…Dorotce se blíží šestnácté narozeniny a poslední měsíce už mě často nechává jít s Adélkou samotnou, vyprovodí mě na kraj našeho dvora, zavrtí ocáskem, otočí se a jde zpátky. Zůstává pak okolo domu, ve dvoře a čeká až se vrátíme. Nechávám to na ni a jsem ráda, když se s námi jednou za čas přeci jen vydá znovu do lesa….
Těsně před Vánoci, v den mých narozenin, jsem si domů přivezla dvouměsíční fenečku Elišku. Poslechla jsem svůj vnitřní hlas, že bych si přála rozšířit svou psí rodinu. Dlouho jsem to neplánovala, nejdřív jsem měla sen o tom, jak svojí Adélce ukazuji nové stěně, pak jsem se o nápad s větší smečkou podělila se svým mužem, který mě v tom hned nadšeně podpořil a ještě týž den jsem volala paní, které se zrovna narodila štěňátka a Elišku jsem si zamluvila.
Jsem sama sobě nesmírně vděčná, že jsem si dovolila udělat takový zásadní krok. Užívám si vědomě dlouhé společné chvíle s mými milovanými holkami. S úžasem pozoruji Eliščiny každodenní pokroky a Adélčin něžný, laskavý a někdy i trochu drsnější přístup k mladší parťačce, jejich společné divoké hry, učení se novým věcem a roztomilým trikům a Adélčin trpělivý přístup k provázení Elišky pro ni novým, velkým světem. Touláme se společně ve třech, někdy výjimečně s Dorotkou i ve čtyřech lesem, přírodou, trávíme spolu čas i při práci a pevné doufám, že šťastná nejsem jen já.
Moje dny jsou si hodně podobné, jednotlivé činnosti s pejsky i bez nich se opakují a já si plně uvědomuji, že mi takovýhle vcelku uklidňující, jednotvárný, tichý život dokonale vyhovuje. Zjišťuji, že čím je obyčejněji, tím spíše si umím na každém dni najít spoustu momentů, za které jsem vděčná.
….Začátek letošního ledna mi zároveň přinesl jednu velkou ztrátu a bolest. Asi pět dní jsem pevně doufala v zázrak a moc si přála vyléčit kočičího přítele, mého osudového kocourka Cuketu. Zřejmě se někde otrávil a bohužel jsem i jeho, jako už mnoho jiných, držela v náruči při jeho asistované cestě na druhý břeh. Odchod mého milovaného obrovského zrzavého kocoura mi ublížil, ale chodí za mnou do snů a já si říkám, že už se o něj vlastně nemusím bát, že odtud, kam odešel, už mi ho nikdo nevezme. A vlastně ho cítím pořád kolem sebe, blízko…stejně jako všechny ty ostatní, kteří ho předešli…
