Když před dvěma lety odešla Kačenka, myslela jsem, že mi pukne srdce. Bylo jí 13 let a přišlo to rychle, stonala necelý týden, já doufala v zázrak, ale ona věděla své. Její pohled napovídal to, co jsem nechtěla vidět.
Byl čas se na neznámý čas rozloučit. Díky ochotě našeho pana doktora mohla odejít doma, měla jsem ji v náruči a už po několikáté jsem zažila ten zvláštní okamžik odchodu milovaného zvířete. Tělo odchází velice rychle a věřím, že bez bolesti. O to silněji je možné vnímat oddělení duše. Ta jakoby poklidně zůstávala všude kolem. Bolest je tu stále při vzpomínce, jak objímám ta prázdná zvířecí těla, ale zároveň si velmi dobře vzpomínám a uvědomuji jaký láskyplný klid se rozléval těsně po odchodu těla v jeho blízkosti…
Kačenka byla po Beníkovi, Míšovi, Belince a Borynečce v pořadí pátý pejsek mého života, to díky ní jsem poznala kouzlo toulání se lesem, její každodenní dobrá nálada, ovčácká společenskost a velké srdce mi byly zásadní životní vzpruhou obzvláště v době, kdy mě moje děti přestaly potřebovat jako když byly malé a já potřebovala zjistit, co sama se sebou dál…a tak jsme spolu chodily, v každém počasí, různě daleko. Tehdy jsem si ještě nebyla jistá tím, jak se najít, ale cítila jsem, že s ní v lese je mi o poznání lépe než kde jinde.
Když odešla, cítila jsem prázdno.
To, co mi Katuška dala nahlédnout, dneska zástává už dvouletá Adélka, je se mnou každý den, vždycky veselá a výborně naladěná, kamkoliv vyrazím, ochotně mě následuje, její radostný výraz v psí tváři pomůže vylepšit jakkoliv mizernou náladu a zároveň umocní příjemné rozpoložení. Ráda se od ní nechávám inspirovat k prožívání přítomnosti, učí mě, že svět je veskrze krásné místo a že je štěstí tady žít. S Adélkou nechodíme přírodou jen my dvě, před časem se k nám přidala skoro patnáctiletá Dorotka, která pověsila na hřebík svou loveckou kariéru a vybrala si nás dvě ke společnému a klidnému toulání. Užívám si každou společnou chvíli se svými psími holkami, vyhovuje mi jistý spolehlivý stereotyp každého dne, přibližuje mě k tomu příjemnému vnitřnímu klidu, který jsem dlouho v životě postrádala a dneska vím, kde ho hledat.
Nacházím ho v lese, při pomalém, tichém chození přírodou, v jejich společnosti. Je mi dobře ve svém středu, kde není velkého těšení ani velkých propadů nálad, kde neřeším, co bylo a co bude, jen jednoduše jsem. Dlouho jsem tento stav neuměla zažít a měla jsem ho přitom na dosah, jen bylo třeba trpělivě čekat až přijde správná chvíle… a přišla…
Stačí mi dobré boty na pohodlné chození v náročném terénu a něco pod zadek na to, abych mohla posedět, kdekoliv mě to k zastavení přiláká.
A požehnání v podobě dvou psích bytostí, které se vždy vydávají ochotně se mnou.
Jsem šťastná, že s nimi můžu být. Cítím k nim oběma obrovskou lásku a vděčnost, ta se zároveň přenáší tam na druhý břeh, kde jsou ty psí i kočičí duše, které jsem měla to štěstí v životě potkat a které jsou pro mě nezvratným důkazem toho, že láska trvá a je nekonečná.
Do srdce se tučne vepsal každý život psí,
který protnul můj….
A jak let mi přibývá, to, co je teď užívám si víc,
najednou tak nechvátám, pomaleji chodím dnem, týdnem, rokem, životem…
nechci zvládnout všechno, hned,
dokonale stůj co stůj …
S radostí se toulám lesem, dvě psí duše s sebou mám,
vím, že život hodně rychle běží,
tak jinak než dřív si tyhle chvíle užívám…
